Z deníku mladé delegátky: Dvě hodiny spánku nestačily

10.04.2017 15:04

Den před odletem

V deset večer dobaluju poslední věci. Snad mám všechno. Už chci jít spát, ale právě jsem si vzpomněla, že musím do půlnoci odeslat slohovou práci. Kruci. Tak to bude muset spánek ještě počkat. Po jedenácté odesílám hotovou práci a chystám se konečně do postele. Nastavuju budík a se zděšením koukám na čas, který mi zbývá do prvního zazvonění. Dvě hodiny a osm minut. Bezva.

Den první
Zvoní budík. S trhnutím se probouzím a mžourám na čas. Je 01:35. Těžko se mi zvedá z postele, ale vím, že musím, protože pro mě za chvíli přijede kamarád Dominik, který se nabídl, že mě odveze na letiště. Z Třebíče do Prahy trvá cesta asi dvě hodiny a on se chce ještě stihnout vrátit do školy. Už je tady. Taky nevypadá, že by se mu vstávalo lehce. Prohodíme pár slov, on se soustředí na cestu a já přemýšlím nad nadcházející konferencí. Překvapivě se mi už nechce spát, jsem spíš natěšená a zvědavá. Chystám se na moji už třetí Evropskou konferenci mládeže v rámci V. cyklu strukturovaného dialogu, která se tentokrát koná na Maltě. Téma zůstává stejné "Umožnit všem mladým lidem zapojit se do rozmanité, propojené a inkluzivní Evropy – připraveni pro život, připraveni pro společnost". Mě a ostatní mladé delegáty z celé Evropy čeká tentokrát těžký úkol – vymyslet konkrétní návrhy k doporučením z předchozích setkání, které bude možné zapracovat v praxi.
Přijíždíme na letiště a já koukám na hodinky. Jsem tu docela brzo, sraz s ostatními delegáty je až za hodinu a půl. Ideální čas vyřídit si maily. Jé, už je tady Lenka, koordinátorka Národní pracovní skupiny pro strukturovaný dialog. Společně hledáme ještě třetího člena naší delegace, Honzu. Když jsme všichni, přistupujeme k přepážce a po delším čekání ve frontě se konečně dostáváme do odletové haly. Ach jo, ale kdy už poletíme?
Páni, pohled z okna letadla mě uchvátil. Přistáváme a jdeme si pro zavazadla, přičemž nastává chvíle napětí… Uf, naštěstí se můj kufr při přestupu neztratil! Ze země je Malta ještě krásnější než ze vzduchu, cestou do hotelu projíždíme krásnou krajinou, vidíme táhlou zeleň, množství palem, staré budovy, tyčící se hrad a v dálce rozprostírající se moře. Z hotelu jsem stejně tak nadšená. Můj pokoj nabízí ze šestého patra pohádkový výhled na hotelovou zahradu s bazénem a na blankytně modré moře. V kombinaci s bezmračnou oblohou a dopadajícími slunečními paprsky nelze odolat pokušení sednout si na balkon a užívat si výjev jak z pohádky plnými doušky.
Odbila pátá hodina. Konferenční sál v hotelu Dolmen se začíná plnit mladými lidmi a ministerskými pracovníky z celé Evropy. Zahlédnu své kamarády z Německa, Slovenska, Velké Británie a Belgie. Neviděli jsme se půl roku, takže se vřele objímáme a vyptáváme se jeden druhého, co je nového. Už je čas se usadit. Vítají nás organizátoři a začínáme diskutovat o předchozím IV. cyklu strukturovaného dialogu. Jejda. Moc o tom nevím, protože jsem se ho neúčastnila, ale i tak je diskuze v naší skupince poměrně živá.
Při pohledu na raut, který je nachystaný v hotelové jídelně, mi můj žaludek dává hlasitě najevo, že je nejvyšší čas. Bohužel se na mě už projevuje značná únava, proto se rychle najím, prohodím pár slov s delegátkou z Německa, pozdravím Alexe z Nizozemska a prchám do svého pokoje.

Michaela Doležalová, velvyslankyně NPDM